Blázinecké

Nový rukopis Jiřího Staňka - s prozatímním pracovním názvem Blázinecké - není ani básnickou sbírkou v pravém slova smyslu. Svým nevelkým rozsahem, pouhých pětadvaceti textů, se mnohem spíše blíží k autorovým monotematickým cyklům (Kamenný úsměv, Jedenáct poct Tychonovi, Malé modlitby aj.), které jsou pro Staňka typické od prvopočátků jeho tvorby a které se vždy snažil samostatně realizovat jako bibliofilské tisky. Zde jsou společní jmenovatelé dva: časové vymezení krátkým úsekem (přelom července a srpna 2012) a místem jejich vzniku, Pražským psychiatrickým centrem v Bohnicích. Bylo-li by je možné charakterizovat, nejpříhodnějším příměrem by byly jakési "deníkové glosy", velmi volně parafrázující výseky dní a událostí, vážící se k nim. Z pětadvaceti básní pouhé dvě mají i titul. Oproti přesné dataci, jíž jsme byli svědky v Pornofilii, zde stačí jenom r á m c o v é vymezení, čas se míchá, je překrývaný, pozbývá své důležitosti i pevného ukotvování. Přesto je přítomen, (Maria´s Himmelfahrt, zítra Zuzany je, Vavřinec...), ritualizovaný a také s přesahy do minulosti, ten, kdo zná autorovy starší práce, zaznamená, že jsou citovány a varírovány. Oproti dřívějšku dochází k větší zahuštění významovosti, oproštění se od patosu, hlubší ponor do melancholického konstatování a hlavně větší příklon k tradičním básnickým figurám: rýmu, poměrně často výrazně znějícím až v samém závěru a podtrhujícím výpověď. Podobně krátké byly naposledy publikovány ve sbírce Mechanické orgasmy (1998) a lze bez nadsázky zkonstatovat, že máme možnost číst cosi "podobného" po čtrnácti letech.